„Jdete na minutu přesně,“ podívá se na hodinky, když v sedmnáct hodin zazvoníme u dveří domu v pražském Braníku. Přízemí, kde obývá čtyři pokoje, je celé intimně osvícené, v obýváku hraje vážná hudba. S nohou přes nohu se Jan Saudek usadí do křesla a začne vyprávět. O ženách, o alkoholu, o tom, jaký je otec, o chudobě, o bratrovi i o svém pořadu na TV Barrandov - Talk show Jana Saudka.

Jak se cítíte v roli moderátora?

Chtěl jsem to zkusit. Jako správný amatér bych totiž rád poznal všechno. Zkoušel jsem tancovat, zpívat, což raději nechtějte slyšet, sportovat, psát, udělal jsem také fotografické knížky a maluju obrázky. Jak vidíte, pokouším se dělat všechno a podle toho to vypadá (smích).

Čili já bych měl dělat jednu jedinou věc a pořádně. Ale k tomu pořadu. Dnes jsem byl v hluboké depresi, protože mi někdo vyčítal, že jsem měl vyhrnutý rukáv na saku a jiné věci, které bych měl plně ovládat. Taky přišlo několik e-mailů, abych pořád nezdůrazňoval to svoje stáří a nemluvil o hřbitovech. Ale odbíhám od tématu…

Podle čeho si do pořadu vybíráte hosty?

Zvu ty, kterým se obdivuju a které mám rád. Ale nejsou to žádní kamarádi, protože si myslím, že těch má člověk pramálo. Podle mě skutečný přítel je ten, který, když někoho zavraždíte a nejste v právu, vás ukryje po dobu, než se dostanete někam za hranice.

Kolik takových opravdových přátel máte?

Jen jednoho a ke všemu to je Američan. Čili jakmile někdo říká, že má spoustu přátel, tak to jsou kecy, protože přítel vám peníze, když je potřebujete, nepůjčí, ale dá. Beze strachu. Víte? A takových je málo, protože ono to běžně všechno končí u peněz.

Pro kolik lidí jste přítelem vy?

Živím hodně lidí. Většinou malé děti. Vrátil jsem se do tohoto domu, který jsem opouštěl před více než pětadvaceti lety. Žije tu jedna moje dceruška se svými dětičkami. A jak je doma a k tomu studuje, nemůže vydělávat. Tak se jí snažím trochu pomoct. Ale to by udělal každý. Jen mi připadá, že děti by měly živit rodiče, což se skoro v žádném případě neděje.

Nedávno jste pokřtil novou knihu Tramvaj noci…

… ano, je velmi hořká, jako už je hořký život cynického a staršího člověka. Ale také je plná rádoby humoru (smích).

Znám vás jako člověka, který všude šíří optimismus a dobrou náladu. Teď z vás ale od začátku cítím smutek. Kde se ve vás bere?

Smutek? Ten je ve mně. Bůh ví proč. Ale snažím se tím nikoho neobtěžovat. Když je mi mizerně nebo truchlivo, vrátím se do pronajatého bytu v paneláku na Žižkově. Třeba dnes jsem tam prožil překrásný den. Až na to, že jsem tam ztratil klíče. Hledal jsem je několik hodin. Naštěstí jsem měl náhradní.

Víte, zdá se, že moje bývalá přítelkyně a její partner by mě chtěli zbavit svéprávnosti. Tak jsem si říkal, jestli jejich důvody nejsou opodstatněné… Chápete to? Vlezu do bytu, odemknu a ztratím klíče? Telefonoval jsem jedné přítelkyni a ona mě trochu uklidnila. Říkala, že spousta lidí má podobný problém.

Říká, že jako správný amatér by rád zkusil všechno. Ví ale, že by měl dělat jen jednu věc a pořádně. FOTO: Michaela Říhová, Právo

Já zase často hledám mobilní telefon. Vážně?

Já ho jednou také hledal a nakonec našel v ledničce! S mým telefonem to je tak, že denně dostávám několik vzkazů, vesměs od dívek. Večer, když si vypiju skleničku, dvě, tři, tak zavřu oči a pořád ťukám až všechny vzkazy vymizí, aniž bych je otevřel. Nechci číst zprávy typu: „Jsem v nejhorším stavu, a jestli vás neuvidím během několika hodin, tak odejdu ze světa.“ Většinou se ty dívky neoběsí, ale jednou se to už stalo. Před mnoha lety.

Ani hlasovou schránku neotvírám, protože za to se platí a já jsem šetřivý. Právě dceruška, které patří tenhle dům, mi řekla, že to, jak se meju ve studené vodě nebo jak šetřím světlem, dělají starý lidi. Takové blbosti!

Přitom vy si nemyslíte, že jste starý…

Nooo… Samozřejmě že jsem starej. Nebudu si nic namlouvat. Ale mám to štěstí, že jsem zdráv a že jsem pořád ještě fyzicky zdatný. Zkrátka mám veškeré důvody k tomu, abych byl šťasten, protože moje poslední dítě se narodilo v pořádku, vzdor tomu, že jsem už letitý a ke všemu kořala.

Kdy pro vás začíná být žena stará? Do kolika let ji oslovujete dívenko?

Ženská pro mě vždycky zůstane dívenkou. No, neřeknu to sedmdesátnici. I když - možná že jo, protože je mladší než já. Šedesátnice - mám takové přítelkyně - je dnes pro mě holčička. Když jsem byl patnáctiletý chlapec a poprvé v životě jsem se pomiloval s třiatřicetiletou dámou (v továrně, kde jsem pracoval), tak jsem si napsal do deníčku: Z báby se pozvracím! Z báby! Třiatřicetileté! To jsou dnes pro mě holčičky! Ta kukadla, zoubečky…

Stále si vedete deníček?

Přestal jsem si ho vést, když jsem šel na vojnu. Ale dnes si ho vlastně píšu také. Záznamy se však týkají hlavně honorářů a výdajů, které jsou vyšší než příjmy. Jak je to možné, nevím.

Vy jste před třemi lety přišel o všechen majetek…

… ano, to je moc blbý. A v takovém případě máte dvě možnosti. Buď podlehnete apatii, začnete pít už od rána a všechno budete proklínat. Nebo budete bojovat. Já v podstatě po sedmdesátce začal úplně znova. Mám nové malé děti a…

Proč to zapírat? Do toho televizního pořadu jsem se nehnal, dokonce jsem se nechal přemlouvat. Ale nemohu zapřít, že to je slušně placené a mně to silně vytrhlo trn z paty. Protože jediný můj majetek je patnáct let staré dvousedadlové autíčko, které má odhadní cenu pětasedmdesát tisíc… Prostě jsem se rozhodl bojovat a z bídy se dostat. Byl jsem mnohonásobný milionář. Ale to už nebudu nikdy.

Se svou asi nejznámější expartnerkou Sárou Saudkovou. FOTO: PRÁVO / Dorian Hanuš.

Kdy jste byl šťastnější - když jste měl milióny, nebo teď, když nemáte takřka nic?

Když jsem měl milióny, byl jsem především mladší. Mnoho mých vrstevníků bude vzpomínat na padesátá léta. Přes všechen ten teror, hrůzu, šedivost a tisíce tun popílku, které dopadaly na město, budou říkat, že to bylo lepší. Nebylo! Ale oni byli mladší.

I já v době, kdy jsem byl bohatý, jsem byl o patnáct až dvacet let mladší, tak bych na to měl vzpomínat s potěšením. Ale zase jsem měl takovou nešťastnou manželku, která se nějak trápila a skutečně nakonec poměrně mladá zesnula. Ne ale sebevraždou!

Já osobně si myslím, že můj nejlepší čas je teď. Tohle počasí, první zpěv ptáků, který slyšíte v zahradě… Dokonce je tu možné vidět i veverky, jak se honí po stromech. A to je nádherný.

Proč jste zdůraznil, že manželka neskončila život sebevraždou?

Protože jedna dáma se kvůli mně oběsila. Neustále volala. Pak mi někdo říkal, že by to stejně udělala. Že nejsem vinen. Ale já se považuju za viníka, protože jsem jí ten telefon nezdvihl. Ale dost už. Měli bychom probírat něco veselého, komického.

Víte, netuším, jestli můj život je jiný než život ostatních mužů. Ale rozhodně se snažím, jak to jen jde, nelhat, protože lež má krátké nohy. Je možná bolestivé říct pravdu, ale je to jednodušší než něco namlouvat a pak se snažit uniknout. Nedávno jsem si začal s třiadvacetiletou dívkou - nebo spíš ona se mnou. Zamilovala se. Dokonce odmítla snoubence. A já jsem se ztratil. Její dopisy jsou neotevřeny, její vzkazy nepřečteny…

Dostal jste strach?

Ano. Bál jsem se. Protože u ženské nikdy neposoudíte míru zamilovanosti. Nikdy nevíte, jestli to je smrtelně vážné, nebo jestli vás má jenom ráda.

Myslela jsem, že když vaší náručí prošlo tolik dam, že musíte být znalcem ženské duše.

Znalcem ženské je jen ženská. Chlap je jen idiot. Někteří hoši, když obejmou dámu, tak křičí „maminko“. Chlap je v podstatě na matce závislý. Viděl jsem lidi umírat v hořícím letadle a křičeli „Mutti, Mutti!!“ Nemohli ven. Já jako klouček jim tenkrát nemohl pomoct. Jen jsem se tupě díval… V talk show jsem měl jako hosta i paní Sommerovou, což je obdivuhodná nádherná dáma a feministka, a já se s ní musel shodnout, že ženská je úžasně silná bytost.

(konec 1. části)